[Recenze] | Christopher Paolini - Inheritance


Christopher Paolini - Inheritance


A je to tu. Konečně jsme se dočkali čtvrtého dílu Odkazu dračích jezdců s názvem Inheritance. Kniha vychází jako údajné zakončení série, kterou si mnoho čtenářů oblíbilo. Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance. Jména, která s největší pravděpodobností už nikdy nezapadnou a stále budou často vyhledávaná na poličkách knihoven a na pultech knihkupectví. Nahlédněte, jak se Christopher Paolini vypořádal s ukončením série Odkazu dračích jezdců.

Inheritance začíná samotným shrnutím všech předešlých tří dílů, což je velmi příhodné a prozíravé. Toto shrnutí je totiž potřeba, málokdo si bude pamatovat děj předchozího dílu. V tom vidím hned ze začátku veliké plus.
Kniha je čtivá a čte se velmi svižně i přes mnohdy sáhodlouhé pasáže, které tak vyplňují velkou část příběhu. Pokud bychom se ohlédli do minulosti, do dob, kdy jsme četli Eragona, Eldesta a Brisingra, mohli bychom si všimnout minimálně dvě věci.
V první řadě je to jazyk. Christopher Paolini používá pro čtenáře jednoduchý a všem srozumitelný jazyk, žádné přehnaně dlouhé souvětí a ani žádné složitosti. Nikde se nesnaží s jazykem experimentovat. Bezesporu to dodává následné čtivosti samotných děl.
V druhé řadě je to styl psaní. Tento prvek by se dal sloučit s prvním, má s ním totiž hodně podobného. Styl vyprávění se téměř vůbec nemění, není poznat, že by se autorův styl psaní lišil díl od dílu, neexistuje ani náznak žádné velké změny v porovnání Eragona a Inheritance. Je však vidět, že přibylo více popisných pasáží.
Takovýchto věcí - pokud bychom chtěli - bychom mohli najít ještě víc. Nejde zde však jen o nějaký výčet. Vždy se najde nějaká podobnost nebo naopak odlišnost, která se vyskytuje v tom či onom díle.

Originalita tkví ve vytvoření starověkého, trpasličího jazyka či jazyka Urgallů. Zkušenějšímu čtenáři, ovládajícímu jazyky, může být hned jasné, kde bral Paolini inspiraci. Překvapivě je to zajímavá a mnohdy až brilantní kombinace, jež dává dohromady určitou frázi nebo slovo. Oživuje tak děj a nutí čtenáře k přetočení stránek a ke kouknutí se na slovník. Přináší to sebou jistý pocit uspokojení, když konečně ví, co přesně právě Eragon řekl.
Zhruba do poloviny knihy probíhají všemožné boje a dobývání měst po cestě do Urû'baenu. Část je to poklidná, a pokud se na to podíváme, tak i vcelku nudná. Všemožné střídání dějových linek v čele s hlavními protagonisty Eragonem a Roranem je dosti otřepané. Z celé poloviny knihy je cítit určitá nejistota či zoufalost, jak kdyby Paolini nevěděl, o čem psát, čím přesně zaplnit mezeru mezi tou akčnější částí, která přichází s druhou polovinou.
Ta je přeci jenom o dost napínavější než její předchůdce. Dostáváme se do dlouho očekávané konfrontace mezi Eragonem a Galbatorixem. Napětí se stupňuje, srdce buší a čtenář bedlivě očekává finální boj na každé stránce. Vše, co mohu říct, je, že autor popsal následnou bitvu dosti stručně. Na jednu stranu je až k nevíře, jak se rozhodl konečný souboj ukončit, jako by se mu nechtělo nic jiného vymýšlet, na druhou stranu je to vcelku originální a jistě pro mnohé čtenáře velmi nečekané.

Velmi častá otázka, která se řeší již od vydání Eragona, je, čím vším se nechal Christopher Paolini inspirovat. Je faktem, že z celé série je přímo cítit velká inspiraci například Tolkienovým Pánem prstenů nebo Star Wars. Nováčkovi na poli fantastiky tomu nijak nedává žádnou váhu, ale čtenáři, který již má něco za sebou, například již výše zmíněné Pána prstenů a další takovéto kultovní díla, by mohl nad touto sérií ohrnout nos. Na druhou stranu, lze v dnešní době vymyslet něco tak originálního, abyste se zavděčili všem? Je také dosti možné, že autor napsal tento příběh bez úmyslu něco "kopírovat".
Velkým přítěžím mohou být již výše zmiňované předlouhé popisy, které tak příběh dosti zpomalují. Celý děj tak zamrzává a stává se jaksi nečinným. Čtenář se horko těžko tímto prokousává a má pocit existence balastu, který obklopuje to zlaté jádro, kvůli kterému se kniha prodává. To vše na úkor přímé řeči, které je ke konci již jen poskrovnu.
Myslím, že alespoň posledních 70 stránek si mohl Christopher Paolini odpustit, jelikož jsou asi nejnudnější, působí příliš klišovitě. Místo toho, aby konec popsal na zbylých třiceti stránkách, rozšířil ho na sto.

Závěrem: Inheritance je konec jedné velké série, která nezůstane zapomenuta, ale zároveň se s koncem nabízí možnost sepsání dalších Eragonových dobrodružství - mnozí čtenáři by to jistě ocenili. Když pomineme určité zápory, jež se dají překousnout a dá se na ně zvyknout, tak je kniha dobře napsána a čte se velmi svižně. V tomto díle může najít každý to své, někteří mohou být zklamáni a ti ostatní budou mít radost ze čtení povedené knihy. Celkový dojem z knihy je rozporuplný, ale přikláním se spíše k pozitivnímu hodnocení. Je to přeci jenom kniha, u které lze strávit nějaký ten čas člověk občas potřebuje oddych od akčnosti, ať už kvůli tomu musí přečíst sáhodlouhé popisné pasáže.

Název: Inheritance
Autor: Christopher Paolini
Série: Odkaz dračích jezdců #4
Originál: Alfred A. Knopf, 2011
Česko: Fragment, 2012
Formát: 672 stran, hardback
Překlad: Olga Staníčková
Obálka: John Jude Palencar


> K NALEZENÍ: Bookfan
> ZDROJ(E): Fragment (obálka)
> NAPSÁNO PRO WEB: Bookfan
> RECENZNÍ VÝTISK: Za recenzní výtisk pro napsání recenze pro web Bookfan děkuji nakladatelství Fragment.

Autor článku: EclecticGuy

Sdílej

Přečtěte si taky

Předchozí
Next Post »